Je to už několik dlouhých sezón, co k nám naposledy zavítal tento kontroverzní americký strašák. Naposledy jsme jej mohli vidět v roce 2003 na letišti v Táboře, které na prvním ročníku letního festivalu Love Planet přivítalo jeho éru grotesky. Tentokrát MARILYN MANSON přijel do Prahy, ve které nekoncertoval už od turné k albu „Holy Wood“ (2000), tedy něco přes šest let. Poslední album „Eat Me, Drink Me“ (2007) je mnohými považované za zklamání, jinými za krok směrem k civilnějšímu pojetí rockové hudby, každopádně se dalo očekávat mírné zklidnění i v rámci jeho show, což se nakonec také stalo, ale nepředbíhejme.

Role předkapely se přesně v osm hodin ujala podivná ostravská skupina BANANA v čele se zpěvačkou, která si říká VLADIVOJNA LA CHIA. Ze zpětného pohledu musím říct, že to byl od pořadatelů velký dramaturgický překlep. Představte si rozlítanou a afektovaně gestikulující holku v červeném kombiné, která vřeští ještě desetkrát nesnesitelněji než Jana Kratochvílová. Celkový projev kapely bych pak viděl někde mezi již zmíněnou zpěvačkou a sólovou tvorbou Michala Kocába dohnanou k větším extrémům. Alternativa v jejich podání mi zkrátka přišla příliš samoúčelná a prvoplánová. Ve skladbách jsem nevypozoroval za celý set jediný kytarový motiv, úsek, ani pěveckou linku, která by mne nějak oslovila. Jestli si ovšem VLADIVOJNA klade za největší cíl svou hudbou znechutit co nejvíc posluchačů, pak byla ten večer na správné adrese. Já si ovšem kapelu vstupující do rockového mainstreamu představuji trochu jinak. Zhruba hodinu jsme tedy byli nuceni zápolit s jejím pisklavým hlasem, který na nás vyštěkával podivná slova intenzitou samopalu a silou tovární sirény, než nás částečně vysvobodila přestávka. Jenže čekat na příchod hlavního aktéra, který si to na pódium v klidu přišoural za zvuků tajemného klavírního intra až zhruba kolem desáté večerní (tedy po další hodině), se ukázalo být znovu úkolem hodným člena zásahové jednotky.

Začalo se novou deskou, konkrétně skladbou „If I Was Your Vampire“, která v publiku nevzbudila příliš velké nadšení. Kdo by také čekal na úvod koncertu nepříliš rychlou sedmiminutovou píseň? Pomalu si tedy ujasňuji osoby a obsazení – Marilyn Manson ležérně pózující v kožených gatích a nějaké tmavé košili s krátkým rukávem, kterou čas od času doplnil kloboukem, se pozvolna potácel po celé šířce pódia. Napravo od něho se většinou pohyboval kytarista Tim Skold s natupírovaným čírem a výzorem šíleného klauna v koženém plášti, kraťasech a podkolenkách. Nad ním dováděla u bicí baterie jediná stálice ze zlatého období – Ginger Fish. Levá strana však byla po vizuální stránce velkou slabinou, protože ani baskytarista Rob Holliday, ani Chris Vrenna u kláves nedokázali díky své nevýraznosti zažehnat vzpomínky na Twiggyho Ramireze či Madonnu Wayne Gacyho. Navíc publikum na nové skladby jako „Putting Holes In Hapiness“ nebo „You And Me And The Devil Make 3“ vůbec nereagovalo. Ty naštěstí byly v první půlce prokládané osvědčenými songy jako „Disposable Teens“, „Sweet Dreams“, „Irresponsible Hate Anthem“, „Tainted Love“ a „mObscene“, takže se kotel pod pódiem alespoň občas pořádně rozžhavil. Najednou však zjišťuji, že k nám „velký tlučhuba minulosti“ mezi písněmi vlastně ještě nepromluvil. Po každé skladbě se zkrátka jenom zhasínalo, aby po půlminutě následovala bez uvedení skladba nová. Žádné agitace, žádné divoké proklamátorství, žádná show stojící na burcování davů, což osobně neberu jako vyložený zápor, protože jsem si tak mohl více vychutnat samotnou hudební složku. Svým způsobem to vlastně bylo u MARILYN MANSON zajímavé. Druhá půlka vystoupení byla však naprostou lahůdkou. Nejenom že zvuk doznal čistoty křišťálu, ale hrály se ty nejlepší koncertní fláky. Asi nejvíc mne potěšily dva nejvydařenější songy z posledního alba „Eat Me, Drink Me“ a sice „Just Car Cash Away“ a „Heart-Shaped Glasses“, ve kterých nechal Brian Warner svoje nemocné srdce. Pak už následovaly jenom samé známé skvosty – „Rock Is Dead“, „Dope Show“, „The Great Big White World“, „Fight Song“, „Beautiful People“ a na závěr přídavek „Nobodies“, přednesený z obrovské dvanáctimetrové židle. Asi dvacet minut po jedenácté se však světla v poloprázdné aréně rozsvěcují a jde se domů. Je konec, zažili jsme Mansona bez jeho legendární show. Možná až se za pár let vrátí na scénu plný agresivity, bude se na tohle turné vzpomínat jako na to jeho „jediné lidské“.